Jak z jednoho natáčecího dne dostat obsah na celý kvartál

Nejdražší položkou produkce není technika ani střih. Je to výjezd — den, kdy se sejde štáb, uzavře se část provozu a lidé místo práce stojí před kamerou. Ten den stojí zhruba stejně, ať se z něj odveze jedno video, nebo patnáct výstupů.

Rozdíl mezi obojím se nerozhoduje na place. Rozhoduje se ve chvíli, kdy někdo sepisuje, co má z natáčení vzniknout.

Seznam výstupů se uzavírá před harmonogramem

Obvyklý postup vypadá tak, že se domluví „natočíme firemní video”, natočí se firemní video a za měsíc přijde otázka, jestli by z toho nešly udělat i krátká videa na sociální sítě. Odpověď bývá „částečně” — chybí vertikální kompozice, chybí detaily, mluvčí má v každém záběru stejný postoj.

Kdyby se stejná otázka položila o tři týdny dřív, odpověď je „samozřejmě” a stojí to jeden natáčecí blok navíc. Proto se seznam výstupů uzavírá dřív, než se sestavuje harmonogram natáčení, a ne naopak.

Co se plánuje, aby z jednoho dne bylo víc

Vertikální ořezy. Záběr, který má běžet i na výšku, se komponuje s rezervou po stranách. Ořezávat dodatečně jde jen tam, kde je hlavní motiv uprostřed a kolem není nic důležitého — což v praxi znamená u zhruba třetiny záběrů.

Fotografie. Fotograf na place po dobu natáčení stojí zlomek ceny dne a odveze sadu, která pokryje web, tiskoviny i inzerci. Dofocovat později znamená znovu se domlouvat s lidmi, kteří už jednou stáli před objektivem.

Krátké odpovědi místo souvislého monologu. Když se mluvčího ptáme tak, aby každá odpověď dávala smysl samostatně, vznikne z jednoho rozhovoru hlavní video a pět samostatných klipů. Když mluví v souvislém proudu, vznikne jedno video.

B-roll navíc. Na každou minutu výsledného videa je potřeba tři až pět minut použitelných doplňkových záběrů. Natočit je ve chvíli, kdy už štáb v prostoru stojí, trvá dvacet minut. Vrátit se pro ně stojí další den.

Kde je hranice

Snaha odvézt z jednoho dne úplně všechno má svůj strop. Když se do harmonogramu napěchuje deset scén ve třech lokacích, poslední dvě se natáčejí ve spěchu a poznat je to. Rozumný plán počítá s tím, že se něco nepovede napoprvé, a nechává si rezervu — obvykle hodinu a půl na den.

Druhá hranice je únava lidí před kamerou. Zaměstnanec, který stojí ve světle pátou hodinu, vypadá jinak než ten samý člověk v deset dopoledne. U náborových a firemních videí je tohle vidět víc než jakákoli technická vada.

Prakticky

Před natáčením mít na papíře: kolik videí a v jakých délkách, které z nich poběží vertikálně, jestli se mají odvézt i fotografie, a co se bude dít s materiálem za rok. Poslední bod rozhoduje o tom, jestli se do videa dají letopočty a ceny — a tím i o tom, jestli se bude za rok přetáčet.

Archiv je pak zbytek příběhu. Zdrojový materiál držíme i po odevzdání, takže výměna čísla, loga nebo jedné pasáže je práce na odpoledne. Nové natáčení kvůli změněnému ceníku je nejzbytečnější výdaj, jaký v produkci existuje.